Kapitola první: Odlétám

Já, Arianne Cooperová jsem právě po dlouhém, dojemném, bolestném a slzy vyžadujícím loučení nasedla do letadla směr nová země, nový domov, noví lidi. Nebo spíš ani ne tak noví, jako neznámí. Sice je to má rodina, ale skoro deset let se s nimi nevídám-ani když si s bratrem maminka volala přes síť sem si nenašla chvilku, abych s nimi taky komunikovala. Jednoduše jsem je odepsala, když se odstěhovali a tak teď ani nevím, jak vypadají, nevím jací jsou, jak se chovají.. Nevím o nich nic a jedu za nimi, abych s nimi žila. No není to ironie? Ale kdo vůbec jsem? A co se vlastně stalo, že odcházím? To hned vysvětlím, jen nevím, kde začít. Možná,.. no ano, od začátku..

Když jsem se narodila, jako záchrana krachujícího manželství mích rodičů, bydlela sem s nimi a bratrem v naší rodinné vile v Californii. Ale dva roky po mém narození, se otec rozhodl, že s přetvářkou šťastné rodiny končí a odstěhoval se od nás. S maminkou jim to spolu neklapalo už v době než jsem se narodila, ale snažily se spolu vyjít. Jenže to nešlo, jak si představovali, tak přišel rozvod. Táta se odstěhoval za svým bratrancem do České republiky a nás tu nechal. Jezdil sice za námi, ale kvůli té vzdálenosti sme se vídaly jen málo. Já sem byla ještě skoro mimino, takže bych ani sama letět nemohla a Connor studoval. Ale hned po úspěšném zakončení studia se vydal s kamarády na cestu po Evropě. Tuším, že navštívily Paříž a Itálii. Kam jeli potom nevím, ale svou výpravu zakončily čtrnácti dny v Česku u našeho otce. A Connor se tam stihl zamilovat. Petra je starší asi o pět let, a má syna z předešlého vztahu, ale citům nic nezabrání. Když se Connor vrátil domů, byl většinu dne zavřený ve svém pokoji a skypoval si s Petrou. Mamka už se nemohla dál dívat, jak se bez ní trápí, tak mu řekla, aby se zachoval jako chlap a buď se rozhodl žít s ní v Česku, nebo jejich vztah skončit jít dál. Ale Connor se opravdu zamiloval. Takže si za Petrou doletěl a požádal ji o ruku. Máma byla šťastná, že je on šťastný, a snažila se zakrývat svůj smutek z toho, že se jí syn odstěhuje. Táta byl rád, že bude mít Connora u sebe, ale neradoval se moc dlouho. Měl autonehodu a na těžké poranění hlavy na místě zemřel. Všechny nás jeho neočekávaná smrt hluboce zasáhla a nechaly sme ho pohřbít v té malé zemi, jak by si přál. On tu zem miloval, ač nikdy nepochopím proč. Půl roku po tátově pohřbu se rodina a příbuzní sešli znovu. Tentokrát v Eastwoodu a za veselejších podmínek. Brácha si tu bral Petru. Nejdřív trval na tom, že svatba bude v Česku, ale když se mu mamina svěřila se svou nemocí, přestal na tom trvat a souhlasil s tím, že se ožení tady a že mu to máma zařídí. Ona milovala připravování slavností. Aťuž se jednalo o velké svatební hostiny, nebo jen malé narozeninové oslavy. Hlavně, že mohla dávat rozkazy a příkazy, byla pořád v pohybu a nemyslela na žádné strasti. Taková byla moje matka. Elizabeth Cooperová.
Svatba se konala v místním kostelíku, do kterého se vešli jen ti nejbližší přátelé a rodina, zato oslava se pořádala na naší zahradě. V ten den ale naše obrovská a dost prostorná zahrada vypadala vcelku malá. Všude byli lidi z cateringu, hosti nebo máma. Pobíhala z domu až na konec zahrady a zase zpátky. Takový chaos ve svém podání ona milovala. Ale musím uznat, že ikdyž si už z oslavy moc nepamatuji, jelikož je to přeci jen dávno, a pamatuji si jen spokojené obličeje přítomných, povedla se jí. Hosti byli spokojení, Connor taky a jeho maželka také. Jen Ondra, Petry syn byl malinko naštvaný. Nejspíš žárlil na Conna, jelikož se s ním teď o matku musel dělit. Ale to mi dřív nedošlo, to až teď. V ten den sem si o něm myslela, že je to jen hloupý a nabručený puberťák.
A dnes o deset let později ten velký dům zeje prázdnotou. Jistěže ne na dlouho, za chvilku se nastěhují nový vlastníci, ale aspoň za těch posledních pár dní.. Mamina před deseti dny zemřela. Pro mě to byl ohromný šok. Její smrt sem sice čekala, ale nebyla sem na ni připravená. Ne teď, když maminka jen zářila, protože se jí dařilo v novém vztahu. Steven byl skvělý muž. Mámu miloval, ona jeho taky a já, já ho měla taky ráda.
Ale mámina smrt ho zasáhla skoro stejně jako mě. On ani netušil o její nemoci, neřekla mu to. Chtěla si užívat, né se trápit. Nevím, co Steven dělal první tři dny, protože sem s ním nemluvila, ale těch pár ostatních dní, kdy se mi snažil pomoci zařídit pohřeb a ostaní věci, chodil jako tělo bez duše a byl by víc užitku, kdyby zůstal ve svém bytě. Ale chápala sem, že nechtěl být sám, neboť by na něj vše dolehlo. Já jsem se cítila stejně. Nebýt mých kamarádů, nejspíš bych nebyla schopna nic zařídit. Když se Steven aspoň trochu vzchopil, pomohl mi zařídit maminčin pohřeb, ale sám se ho nezúčastnil. A já ho chápala. Taky bych tam radši nebyla bývala. Podrželi mě moji kamarádi Ange, Mike a Dom. Nebýt jich, nevím jak bych to všechno zvládla. Pomohli mi i s prodejem vily. Domova mamka pracuje jako realitní makléřka, takže si vzala můj dům do vlastních rukou.Já se bála, že o něj nebude žádný zájem, ale ona mi slíbila, že dům se prodá rychle a ani nebude pod cenou. Nakonec byl zájem větší než i ona sama předpokládala. Hlásilo se o něj sedm rodin a bylo jen na mě, abych se před odletem rozhodla. Mladý, velmi zaměstnaný a zatím bezdětný pár? Nebo rodinka s dětmi se kterými šily snad všichni čerti? A nebo snad šestičlená mile vypadající a příjemná rodina se sedmým členem na cestě? Vybrala sem je. Nevím proč, ale cítila sem k nim vzájemné simpatie a věděla sem, že chci aby tu vyrůstaly jejich děti. Nejspíš proto, že si ten dům mohly užít víc než sem kdy mohla já. Bylo jich pět,tedy zatím jen čtyři, ale stejně jich bylo dost na to, aby využily všech prostor zahrady a domu.
A kam, že to letím? Do Česka za mím bratrem a jeho rodinou. Neviděla sem je už dost dlouho, protože jsou natolik zaměstnaní, že si ani neudělaly volno, aby mohly přiletět na mámin pohřeb, ale sama sem měla tolik starostí, že sem se tím snažila nezabývat a řešila sem, co si odvezu sebou a co rozdám, či si nechám poslat později. Svoje věci sem brala všechny. Teda většinu sem musela na čas nechat u Ange, ale aspoň to byla záruka, že se s ní znovu uvidím. S Ange sem probrala i máminy věci a každá sme si něco nechala. Nechala sem si její velkou část šperků, kabelek, bot i oblečení, ikdyž v něm trochu plavu. Zbylé šperky, které sem nechtěla ani já ani Ange sem prodala stejně tak, jako naše auta a dům. Ale zbytek potravin ze spíže, oblečení a doplňky, či nábytek sem se rozhodla rozdat. Něco šlo do domovů svobodných matek a něco do ostatních veřejných míst. Dom a Mike mi pomohly se zahradou. Postaraly se o to, aby byla čistá a fešně upravená. A taky vyplatily naše zaměstnance ale zároveň jim zařídily skvělá ohodnocení.
Peníze, co se nahromadily sem si uložila na soukromý účet, koupila sem si letenku do Česka a koupily sme letenky, otevřené i pro moje kamarády. Budou mi moc chybět, nevím jak se bez nich obejdu. Oni mi byly opravdovou oporou, dokonce těch posledních pár dní nešly ani do školy a jak mi říkáme hodily marod a spali společně se mnou ve vile, jen aby na mě všechno nedopadlo. Tak proč musím za bratrem, který ani nepřijel dát mámě poslední sbohem? Podle těch chytrých lidí je to jasné. Nejsem plnoletá, což znamená 21let, a ani tu už nemám žádné příbuzenstvo, tak se musím podřídit a odletět. Nemám ráda, když mi kdokoliv cokoliv nařizuje, ale nechci ani přemýšlet o tom, kde a jak bych mohla skončit, kdybych neodletěla.
A tak teď stojím před vchodem do letadla, plačící a smutnící, vědoma si toho, že už nikdy nebude nic jako dřív. Nebudeme spolu chodit před školou i po škole do StarBucksu pro kafe, nebudem chodit na nákupy nebo se denně vídat a kecat o nesmyslných a pro okolí nedůležitých věcech. Najednou se rozezněl ten jejich letištní megafon a vyzýval pasažéry do skoro dlétajícího letadla. Slečna u vchodu se na mě podívala se soucitným pohledem a natáhla ruku, abych jí podala svou letenku ke kontrole. Já jsem váhala a nějak doufala, že se teď třeba jen probudím, seběhnu do suterénu a maminka se na mě bude smát, bude mi nutit snídani a zároveň se mě bude ptát, jak sem se vyspala. Ale to se nestane, vím to. Podívala sem se na tu slečnu v letištní uniformě, potom na své kamarády s rudými tvářemi a zase zpátky a pak pomalu sem se vydala ke vchodu.
Mé místo bylo hned vepředu u okýnka vedle mladého, pohledného a podle prstenu na ruce ženatého chlapíka. Všiml si mě a udělal mi místo, abych se dostala k oknu. Sedla sem si a snažila se zadržet nový příval slz. Vytáhla sem si deníček a zapsala si své pocity, mezi tím sme vzlétly a letuška mi ochotně donesla nějaké časopisy, které sem nechala ležet na svých nohou a vytáhla sem šminky, abych napravila svůj brekem rozmazaný make-up. Let byl dlouhý, ale i přesto sem nemohla usnout. Dívala sem se z okna a chvilkama sem i pokukovala po svým spícím sousedovi.
 

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.